....vše, co je podle přírody, je hodno úcty. (Cicero Marcus Tullius)

Jak snadné je dostat pokutu:-)

22. října 2007 v 22:11 | Dáša |  Postřehy - úvahy
Nelžu. Opravdu nelžu. Za celý svůj život, a to už nosím na zádech pár křížků, jsem se s policíí dostala do styku maximálně tak při výměně občanky.

Letos na přelomu srpna a září se ovšem situace zcela radikálně změnila. Ale hned na svoji obranu uvedu, že v obou případech jsem v tom byla naprosto nevinně. Nepozornost a nedochvilnost mužů je ta pravá příčina.
Vraceli jsme se s mým mužem z nádherných jižních Čech. Neoplývala jsem zrovna dobrou náladou, protože během jediné noci se léto někam vytratilo, obloha se zatáhla a foukal studený vítr. A to jsme ještě měli v plánu zastavit někde, kde se nám bude líbit a pár dní tam zůstat. Nezbylo než vyrazit směr domov. A když už někudy jedete, tak přece nejde nezastavit v cizím městě a neprohlédnout si ho. A protože jsme jeli i přes Jindřichův Hradec, zastávka byla jasná. Můj muž projížděl úzkými uličkami a konečně našel místo na zaparkování. A tak jsme si vyšlápli do toho cizího města na to krásné náměstí (ovšem, každé město má přece krásné náměstí, jen tomu mému ho nějak zohyzdili).
Studený vítr nás donutil, že maximálně do dvaceti minut jsme byli zpátky u auta. Vlastně jsem si stačila koupit jen noviny, abych (když už jsem byla takovou dobu bez netu) zjistila, že Země se pořád ještě točí a nic, co by se nějak významně zapsalo do dějin lidstva, se vlastně nestalo.
Tak stojím zmrzlá a otrávená u dveří auta a čekám, až můj muž odemkne. ""Máme botičku", říká. Protočila jsem panenky. "Promiň, ale momentálně fakt nemám na ty tvoje vtípky náladu". "Bohužel to není vtip", opáčil s pohledem spráskaného psa. "Pojď se podívat". Začala jsem tušit, že tohle asi opravdu není vtip. Tak jsem to auto obešla a fakt. Můj muž nelhal! Moje autíčko poprvé za celý jeho život mělo nazuté cosi, na co jsem zírala jak na zjevení. Kupodivu mi i v tom šoku došlo, že s tímhle asi neodjedeme. No jo, ale proč tu hrůzu vlastně dostalo? Nakonec se stačilo jenom rozhlídnout a otázka byla zodpovězená. O 20 metrů dál stály parkovací hodiny. Naštěstí jsem někde vyhrabala ještě kousek zdravého rozumu a nezačala svému muži spílat něco o jeho naprosté neschopnosti a nedokonalosti. Zkrátím to. Poslala jsem ho pryč (pochopitelně z důvodu, že mně snad dají menší pokutu než jemu) a zavolala na číslo, které mému muži místní policie nechala za stěračem. Určitě jsem dobrý herec (jako každá ženská), ale tentokrát jsem opravdu nemusela hrát vůbec nic. Fakt jsem byla tak vycvakaná, že kdyby to šlo, tak mě snad nechali odjet i bez pokuty. "200, souhlasíte?" No, abych nesouhlasila. Zaplatila jsem, hoši sundali to, co mně pokazilo náladu ještě víc, popřáli mi šťastnou cestu a čekali, až odjedu. Fakt jsem byla tak vedle, že jsem zapomněla rozsvítit světla. A tak jsem jela tím neznámým městem, projela jsem ho celé křížem krážem a zaparkovala na obrovském parkovišti, kde už parkovací hodiny nešly přehlídnout. Celou dobu mně vyzváněl telefon. Ale já přece dodržuju dopravní předpisy a za jízdy netelefonuju. Vzala jsem ho teprve tehdy, až jsem se usadila v místní hospůdce, objednala si kafe a zapálila si. Asi po půl hodině se podařilo mému muži tu hospůdku najít. Kafe jsem měla dávno vypité a vztek už se mnou přestal cloumat. Byl řádně promrzlý, ale naštěstí měl taky tolik rozumu, že mlčel. A tak jsme (obohaceni poznáním, že mlčeti je opravdu zlato) sedli do auta a vyrazili vstříc novým zážitkům.
Uplynuly necelé dva týdny, počasí se opět umoudřilo a já se rozhodla zase někam vyrazit. Tentokrát do Prahy. Do Prahy zásadně nejezdím autem, ale využívám služeb Student agency. Máte to se vším komfortem a navíc, když máte příjemného spolucestujícího, tak vám cesta rychle uteče.
Kolem deváté večer jsem dorazila na Florenc. Tma jak v pytli a dotyčný, co tu měl na mě čekat, měl pochopitelně zpoždění. No, nakonec žádné překvapení. Znáte dochvilného chlapa? Já teda ne. A tak jsem vytáhla z autobusu tu obrovskou kabelu (ne, opravdu jsem se nestěhovala, ale nikdy nevíte, co by vám mohlo chybět, tak raději nabalíte všechno a pro jistotu ještě i něco navíc) a položila ji na zem. A co napadne jako první kuřáka, který dvě a půl hodiny nekouřil? No jasně! Zapálit si. Uhodli jste. No, ono to zase nebylo tak těžké. A tak jsem si teda zapálila. Třikrát si potáhnu a kde se vzali, tu se vzali dva policajti celí v černém. Dva asi proto, aby se v té tmě nebáli, protože podle mého úsudku dosáhli plnoletosti teprve před pár dny. "Váš občanský průkaz". Nereagovala jsem. "Váš občanský průkaz, prosím!" ozvalo se znovu a důrazněji. Rozhlídla jsem se, komu to patří. Mně, opravdu mně. Nikdo jiný tam totiž nestál. Nechápala jsem proč? Připomínám jim snad nějakou celostátně hledanou osobu? Nebo že by si mě dokonce spletli s nějakou lehkou děvou? Honem jsem zmapovala, co mám na sobě. Měla jsem džíny a svoji oblíbenou džínovou bundičku. Prostě nic takového, co by jen náznakem mohlo vyvolat stín jakéhokoliv podezření. Jediné minišaty, které vlastním, byly pečlivě uložené na dně té obrovské tašky. Začala jsem blekotat něco o tom, že jsem právě vystoupila z autobusu, že jim ukážu lístek a že tam na někoho čekám. Ten někdo mi právě v tu chvíli kupoval v trafice cigarety, a proto se zpozdil. Jak já ho v tu chvíli nenáviděla! "Víte, čeho jste se dopustila?" dávali najevo převahu ti ostří hoši. I při mé hodně bujné fantazii jsem fakt neměla ani zdání. "Může vás to stát až tisíc korun!", triumfovali. V hlavě mi to začalo šrotovat. Ne, drogy určitě nevezu, zbraně sice mám, ale jenom ty ženské (a na ty přece není zbrojní pas zapotřebí), Nuselák je sice za rohem, ale skočit z něho taky nehodlám. "Poddávám se", slyším se říkat. "Kouříte na veřejném prostranství, bude to za stovku", řekl s pýchou v hlase jeden z těch strážců zákona.
Zalapala jsem po dechu a pokorně, s pohledem upřeným na tu spoustu vajglů na zemi, jsem vytáhla stovku, zaplatila a odploužila se k metru.
P.S. V metru zrovna ten večer řádili fanoušci Sparty. Ale nemám těm neohroženým mužům zákona za zlé, že tam nebyli. Určitě dělali mnohem prospěšnější práci. Plnili totiž státní kasu:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emil Emil | E-mail | 23. října 2007 v 9:50 | Reagovat

Ahoj Dášo, píšeš pěkně. Je vidět, žes zralá ženská a cosi už o tom všem okolo víš. Někde jsem si přečetl, že není nad popovídání se zralou dámou. Podepisuji. Nesouhlasím ale s nedochvilností mužů.Mám zcela opačnou zkušenost Říká se, že dochvilnost, je zdvořilostí králů.Král nejsem,ale dochvilný ano.Pěkný den.

2 Hanka Hanka | E-mail | Web | 28. října 2007 v 9:57 | Reagovat

tak to jsem se pobavila a dovedu si tě živě představit.... tak doufám,že už máš na několik let  vystaráno (myslím ve styku s policií) tak hezký den a málo problémů....

3 Milan Milan | 4. února 2008 v 14:53 | Reagovat

Dášo,moc pěkné.Člověk se pobaví a v dnešní době je to opravdu potřeba.Gratuluji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama