....vše, co je podle přírody, je hodno úcty. (Cicero Marcus Tullius)

Jak je někdy těžké udržet nervy na uzdě:-)

24. října 2007 v 17:49 | Dáša |  Postřehy - úvahy
Šli jsme s mým mužem nakupovat. Ale nemyslete si že jídlo. Můj muž je totiž toho názoru, že toho nesníme zase tolik, abych to neunesla, popřípadě neodnesla do auta sama.

Šli jsme koupit kuchyňskou linku. A že mě k tomu přemlouval hodně dlouho. Možná byl tak naivní, že si myslel, že když bude nová linka, tak u nás začnou kulinářské hody. To se tedy hodně spletl. Nechci přece doma mít tlustého chlapa! A navíc, pokud se chce opravdu skvěle najíst, může mě přece pozvat do restaurace.
Jelikož kuchyňská linka mě zase tolik nebere (já jsem totiž hlavně na kabelky), vybral ji můj muž sám a já ji měla jen odsouhlasit. Co by člověk pro klid v rodině neudělal, že? A tak jsem se s nechutí zvedla od PC a jeli jsme. Naštěstí máme Hornbach kousíček od domu, takže jsem počítala, že do půl hodinky budeme zpátky. To jsem se ovšem šeredně zmýlila, i když jsem byla pevně rozhodnutá, že i kdyby se mi ta linka sebevíc nelíbila, tak ji prostě odsouhlasím. Vodu na kafe si totiž stejně vařím ve varné konvici, k tomu linku nepotřebuju.
A tak jsme v Hornbachu. Teda, ne že by tady byl můj muž poprvé, ale choval se tak. U každého regálu (a že jich tam teda je) stál věčnost a projevoval takové nadšení, že jsem neměla odvahu ho rušit. Oceňoval věci, o kterých jsem neměla ani ponětí, k čemu jsou určené. To, co bych dokázala ocenit já, tam pochopitelně nevedou. Přeháním. Mají tam kytky, ale ty mi stejně vždycky chcípnou. K lince jsme se dostali, až se můj muž dostatečně pokochal. S překvapením jsem zjistila, jak málo mu stačí ke štěstí! Šťastný to člověk!!
Pochválila jsem ho, jak dobře vybral (přece vím, že se muži musí chválit, i když není za co), naložili jsme ji a jeli KONEČNĚ k pokladně. A propos. Až ji smontoval, vduchu jsem uznala, že zase tak špatný vkus nemá.
Teprve u pokladny to začalo. Nemohl najít platební kartu. No dobře, taky jsem nedávno hledala platební kartu 3 týdny a našla ji pohozenou mezi novinami, letáky a ústřižky složenek. Pochopitelně jsem o tom před ním ani necekla. Ještě by mohl nabýt dojmu, že taková věc mi vůbec nepatří do rukou. Tak jsem s patřičnou hrdostí vytáhla tu svoji. "Zadejte, prosím, PIN", říká pokladní. Má hrdost se někam hodně rychle vytratila. Já si na to děsný číslo, které mi přidělila banka prostě ne a ne vzpomenout. Za námi se začala tvořit fronta. "Moment, najdu ho. Určitě ho mám uložené někde v telefonu", říkám a začala jsem projíždět mobil. Našla jsem tolik uložených smsek, na které jsem už dávno zapomněla, jen to zatracené číslo ne. Z očí mého muže jsem četla: "Proboha, co jsem si to vzal? Komu jsem se to svěřil na celý život do rukou?" A tak jsme hledali oba. Já PIN a můj muž kartu. Můj muž byl úspěšnější. Našel! Oddychla jsem si. V té naší frontě totiž zrovna stál soused z našeho poschodí, kterému neuteče vůbec nic a který se zjevně celou touhle situací nesmírně bavil. Ale záhy se ukázalo, že jsme ještě nevyhráli. " Denní limit máte vyčerpaný", řekla s úsměvem na rtech pokladní. Šly na mě mdloby. Co teď? Tolik jsme v hotovosti u sebe neměli, i kdybych vytáhla všechny svoje tajné fondy a jít vrátit tu linku nepřipadalo v úvahu. Takovou potupu by můj muž nepřežil. Pokladní to vyřešila za nás. Zavřela pokladnu a řekla, ať v klidu hledám dál. Snad ty propalující pohledy mého muže způsobily, že jsem si vzpomněla, že jsou to čtyři čísla jdoucí po sobě. Jen jsem nevěděla, jak jsou poskládaná. Říkám to pokladní a ona: "To nevadí, zkoušejte to". A tak jsem zkoušela. Už třetí kombinace byla ta správná! Nevím, komu se ulevilo víc. Jestli mně, mému muži nebo pokladní. S takovými zákazníky se určitě nesetkává denně.
A tak jsme bez špetičky radosti (v ten moment nenávidějící jeden druhého k smrti) tu kuchyňskou linku naložili a jeli domů.
P.S. A jak udržet ty nervy na uzdě? Přece, když chtějí oba, tak to jde:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 19. června 2008 v 14:15 | Reagovat

Tak s tím PINem jsem to měla  hodně podobný, naštěstí teď u mBanky jsem si mohla zvolit Pin sama.

Jo a kuchyně mě taky neberou a místo na kabelky jsem zatížená na baťůžky.

2 Babeta Babeta | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 15:03 | Reagovat

Já jsem si taky PIN mohla zvolit sama, takžetohle nám odpadá. I karty vždycky najdem. :-)
Ale pobavilo mne, jak jsou ti mužští stejní - mému manželovi se také rozsvítí očička jak žárovičky, kdykoli vstoupíme do Hornbachu... Každý tam máme svá oblíbená oddělení.. :-) No a když spolu někdy jedeme do Tesca, a ztratí se mi tam z dohledu, vím, přesně, u kterých regálů ho hledat... :D Taky u těch "kutilských".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama