....vše, co je podle přírody, je hodno úcty. (Cicero Marcus Tullius)

Jak je někdy těžké se neseznámit:-)

21. října 2007 v 21:14 | Dáša |  Postřehy - úvahy
Dneska jsem byla po dlouhé době v Makru a vzpomněla jsem si na jednu historku, která se mi tam přihodila před dvěma lety.

Byl předvánoční čas. Výlohy a ulice nazdobené, lidi uspěchaní, nervózní a já neměla dárek pro svého muže. Protože se nám doma válí spousta vinylových desek a sedá si na ně už roky prach, tak jsem se rozhodla, že koupím gramofon a hned mám pro mého muže dárek. Celý ten den se nějak nevyvedl. Ze sněhu, který minulý den nějakým omylem napadl, zůstala pochopitelně jenom břečka a nikde jste neviděli nic jiného než spoustu aut a spoustu lidí. Přesně tohle nenávidím a přesto jsem se rozhodla, že už by byl nejvyšší čas nějaký ten dárek obstarat. Tak jsem zamířila do již zmíněného Makra. Už to, že jsem nemohla najít volné místo na parkování, mě neskutečně popudilo. Ovšem to nebylo nic proti tomu, když jsem vešla dovnitř. Uličky nacpané nákupními vozíky, které většinou přetékali jídlem ...no, to nám zase přibude žlučníkových záchvatů a kil navíc. Vypadalo to, jako by lidi soutěžili, komu se toho do vozíku vleze víc. Bývala bych nejraději odešla, ale vidina, že bych tam musela ještě jednou, mě zastavila. Podařilo se mi probojovat do oddělení elektra a uzmout ten vytoužený gramofon. Vduchu jsem si říkala, že snad můj muž ocení, co jsem pro něho podstoupila. Hmmm, ocenil to jako vždycky malou krabičkou, kterou mi mé kamarádky závidí a já nad ní každoročně slzím. Ale ne dojetím, ale bezmocí, že nedokážu svému muži vysvětlit, že všechny ty náušnice, náramky, řetízky a prstýnky prostě na sebe navěsit nemůžu, i kdybych chtěla. A já navíc ani nechci. A propos. Loni poprvé jsem ji nedostala.
No a když už jsem tady, tak přece nejde nekoupit i nějaké to jídlo. Přece nemůžeme zůstat pozadu. Malej českej člověk musí přece mít to co ostatní a nejlépe ještě něco navíc. Tak jsem házela do vozíku, co mi přišlo pod ruku, ne to, co jsem chtěla, protože k tomu se ve většině případů nedalo probojovat. Už jsem cítila, jak mi v krvi stoupá adrenalin a já jsem na pokraji hysterie. Vztek už se mnou cloumal a já se rozhodla, že už dost, že tohle už přece stačí, že už by bylo načase stoupnout si do té nekonečné fronty u pokladny, zaplatit a odploužit se tím neskutečným provozem domů. Ovšem dojeďte k té pokladně. Momentálně to byl zcela neřešitelný problém. Tak jsem to vzala útokem. Mezi několika vozíky se mi podařilo mistrně prokličkovat a najednou z ničeho nic jsem vjela někomu na paty. Úplně se mi orosilo čelo, co mně ten dotyčný řekne. Znám totiž vlastní reakci, když mi nějaká důchodkyně, která pochopitelně strašně spěchá (ještě kdyby tak věděla kam), vjede na nohu. Chlapík se s hněvivým výrazem otočil a už otvíral pusu, jak mi to natře. Mít ten vozík plný, tak jsem se za něho fakt schovala. Začala jsem drmolit něco jako omluvu. Zadíval se na mě a blesky z jeho očí pomalu mizely a jeho oči se začaly usmívat. Stáli jsme naproti sobě, dívali se jeden na druhého a já měla pocit, že kromě nás dvou tam není už vůbec nikdo. On porušil to mlčení a už s úsměvem na tváři mi řekl: "Nechtělo by to chvilku oddych? Pojďte, zvu vás na kafe." A já? Během pár vteřin vyhodnotil můj mozek všechny dostupné informace. Jo, tenhle chlap se mi fakt líbil. Ale co kdyby nezůstalo jen u kafe? Co kdyby byl zábavnější než můj muž?? Co kdyby po mně chtěl moje telefonní číslo??? A co kdyby mi voněl???? A co teprve kdyby.... Uvědomila jsem si, že na mě doma čeká můj muž s tou malinkatou krabičkou, kterou určitě kupoval z lásky a tak jsem jen kývla hlavou, že ne a vydala se k té frontě u pokladny. Ještě jsem se otočila a on tam pořád stál a pořád se na mě díval. Byla jsem tak zmatená, že když jsem si šla nechat potvrdit záruční list (v Makru si pro mě z neznámých důvodů musíte těch front vystát víc), tak jsem tam ten gramofon zapomněla. Ale asi proto, že aspoň o vánocích lidi nekradou a chtějí si dělat radost, tak ten gramofon nikdo neukradl a můj muž z něho měl na Štědrý den velkou radost. Doufám, že nefalšovanou:-)
P.S. Opravdu je tak těžké se seznámit?;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jojky jojky | 22. října 2007 v 14:44 | Reagovat

Kdyby si tenhle příběh přečetli všichni ti, kteří chodí na seznamky na netu a stejně se tam většinou neseznámí, tak už by Makro prasklo :)

Při čtení jsem si vzpomněla na krásný romantický film s Maryl Streep a Robertem De Niro Zamilovat se....

2 ViK ViK | 23. září 2008 v 20:50 | Reagovat

Tak pro mne to problém je .... takřka neřešitelný :o(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama